Vyoralova | MY VIEWS

 Dnes se mi stala zvláštní věc. Jela jsem městskou hromadnou dopravou, protože jsem potřebovala vyzvednout knížky v knihovně a bohužel autobus řídil nějaký bezohledný idiot. Na zastávce nastupovala starší paní o holi a už když se zavírali dveře autobusu, jako bych tušila co se stane. Uvědomila jsem si to až později, ale ještě než se autobus rozjel, vyndala jsem si sluchátka z uší a brýle sundala z očí. Jakmile se autobus rozjel, paní spadla na záda a hlavou se praštila o dveře. Okamžitě jsem zahodila tašku a k bezmocné stařence skočila a snažila se ji zvednout. Pomohla mi pouze jedna starší paní, ostatní jen stáli a blbě zírali. Viděli, že ji nemůžeme zvednout, ale i přesto nám nepomohli a ani neudělali místo, jen stáli. Já a paní jsme křikly na řidiče: "Zastavte!!!" Řidič začal zpomalovat a po chvíli zastavil a my paní konečně zvedly. Vedla jsem ji k volnému sedadlu. které jedna paní uvolnila, ale řidič se opět rozjel. Všichni začali nechápavě hučet, proč jede dál, když ta paní sotva stojí na nohou. Když jsme zastavili na křižovatce, konečně jsem ji dovedla až k sedadlu. 

Aby toho nebylo dost na další zastávce další paní o holi chtěla vystoupit. Zmáčkla jsem tlačítko na otevření dveří, ty se otevřely a paní začala vycházet. V tu chvíli jí ten idiot řidič zavřel dveře přímo před očima a já už viděla že spadne taky, když se rozjížděl. Tudíž jsem ji chytla za rameno aby nespadla a na další zastávce jí pomohla ze dveří a šla do knihovny. Ve chvíli kdy jsem přecházela přechod mě zaplavil pocit uspokojení. Uspokojení, že jsem někomu pomohla. Někomu kdo to potřeboval. A uvědomila jsem si, že já také jednu budu stará a budu potřebovat pomoct. Dnes té paní skoro nikdo nepomohl, pomůže mě někdo za 50 let? Když jsem byla malá pouštěla jsem v autobuse starší lidi si sednout. Je to přeci normální, starší lidé jsou slabší a neustojí to co mladí. Ale poslední dobou vidím starší lidi stát a na sedadlech sedají pubertální smradi, kteří žvýkají s otevřenou pusou a slyším od nich jen: "Ty vole, ta kráva je tak vyjeb**á....," a podobné "slušné" výrazy. Začínám se vážně bát a upřímně doufat, že až budu dospělá já a lidé mé generace, budeme naše děti vychovávat k úctě ke starším, pomáhat a slušnější mluvě, protože jinak všichni skončíme odložení v domově pro důchodce a světu začnou vládnout nevychovaní spratci, kteří k ničemu a nikomu nemají úctu.

Děkuji za přečtení a za případný komentář a názor.
Vyoralová Vanda
 

Snad každý řekne, že zamilovanost prostě poznáš. Nemyslíš na nic jiného než na tu druhou osobu a chceš jí být stále na blízku. Toužíš po jejím objetí, políbení, hlasu, vůni, prostě po všem s tou osobou spjatém. Asi každý víme, že tohle k zamilovanosti patří.

 ... a pak její duši obklopil zmatek z masového trhu a šíleného lidského chaosu v supermarketu, lide všude okolo byli natolik zaměstnáni dohady o koupi zboží, že si nevšimli jejího těla kráčejícího bezmyšlenkovitě mezi nimi

Jako studentku umělecké školy, kde máme také jako předmět fotografie, mě trochu pobuřuje jak jsou všude samí "fotografové". Většina z těchto lidí si koupí nějakou luxusní zrcadlovku, nejlépe Canon nebo Nikon. Fotí převážně na automat a nebo se konečně naučí jak nastavit správný čas, clonu, závěrku a ISO a fotí jako borci. Ale převážně znám spoustu lidí za které fotí jejich foťák sám,

Jsem toho názoru, že na každém městě či vesnici si člověk musí najít něco, co mu pobyt tam usnadní. Já konečně něco takového nalezla i u nás. Nebyla to ani žádná osoba, ale ani žádná činnost. Bylo to nejkrásnější místo, co jsem kdy viděla. Možná to bylo tím okamžikem, ano, bylo to okamžikem. Prostředím a časem. Ale byla to nádhera.

Představte si, že jdete polem, zahalí vás mlha všude okolo, nevidíte nic ostře, jen v dáli opadané stromy zahalené mlhou a osvícené fialovým nebem plným červánků od zapadajícího slunce. Vaše smysly jsou zostřené, cítíte vůni mlhy, mráz, je to naprosto dokonalá chvíle. Přejete si, aby ta chvíle nikdy neskončila. Bohužel skončila nastávajícím stmíváním. Ale byla to nejkrásnější půl hodinová chvíle, co jsem kdy zažila.